Úvodem...
Jsou koně vlastně hloupí? Podle toho, koho se ptáme, dostáváme ty nejrůznější odpovědi. Jeden si myslí, že kůň stále nepochopil, že ho kolečko na vyvážení hnoje nesežere. Jiný si myslí, že jeho pes ví všechno a považuje ho za mnohem moudřejšího, než svého koně. Třetí je naopak pevně přesvědčen, že jeho kůň "rozumí každému slovu" a výčitku hlouposti energicky popírá. Jim všem dal odpověď Virtus B. Dröscher, který se věnuje etologii zvířat a výzkumu jejich inteligence, když napsal: "Příroda propůjčila každému druhu zvířat vedle život udržujících instinktů přesně takovou míru učenlivosti, jakou potřebují k přežití."
Vyvozování důsledků ze zkušeností
Měla jsem dva kocoury: Bel Amiho a jeho syna Billyho. Billy, velice hravý a pohyblivý, měl ve zvyku několikrát denně vyzývat svého otce ke hře přinášením míčku a šťoucháním. Velice často měl však smůlu: Bel Ami právě dřímal a neměl vůbec chuť si hrát. Synovo opakované výzvy pociťoval jako dotírání a odpovídal na ně prskáním a škrábáním. Během okamžiku se z toho vyvinula rvačka, ze které Billy obvykle prchnul. Jeho nos byl chronicky poškrábaný a sbírání chomáčů Billyho chlupů patřilo k mé rutině. A předse se Billy nikdy nenaučil vyvodit důsledky z Bel Amiho varování.
Normálnímu koni by se něco takového nestalo. Po prvních ranách by se naučil respektovat nevůli druhého. Jsou tedy koně inteligentnější než kočky? Určitě ne! Kočka je vlastně samotářským lovcem, její vztah k příslušníkům vlastního rodu se zakládá na odstupu, porušeném pouze v čase říje. Kůň je naopak stádový tvor, zachraňující se před nepřítelem útěkem. Pro kočku je životně důležité, aby si uměla udržet svůj revír - jen tak v něm může ulovit dostatek kořisti. Příslušníci jejího vlastního rodu jsou její konkurenti, proto si je drží od těla. Kůň zase k přežití potřebuje stádo, musí být tedy uzpůsoben k sociální inteligenci. Srovnávání mezi jednotlivými druhy je vlastně nemožné. Na mnohovrstevný pojem "inteligence" nelze použít žádné všeobecně platné měřítko.
Analogie jsou ale přípustné, proto je třeba se zeptat, jak je možné, že se pes a kočka dokáží o "svém člověku" naučit o tolik více než kůň. Kupříkladu pro psa, který už přináší vodítko, zatímco jeho pán ještě sedí za psacím stolem, neexistuje žádný srovnatelný případ s koněm. Tímto se dostáváme až k jádru sociální interakce ve vztahu zvířete s člověkem. Pes a kočka žijí spolu s námi. Jsou s námi celých 24 hodin a každý, kdo má takového opravdového čtyřnohého "člena rodiny" ví, při kolika činnostech se nám předoucí kočka otírá o nohy a pes se zájmem pozoruje. Inteligence těchto domácích zvířat je povzbuzovaná neustále novými informacemi o lidech, zatímco většina koní prostojí takřka celý den ve svém boxu a člověka zažije jen při více-méně stejných činnostech.
Pro ilustraci poslouží jednoduché počty: pes je (v nejlepším případě) skoro pořád v lidské společnosti. V optimálním případě stráví asi 75% svého života v přítomnosti lidí. Docela jiná je ale situace u koní: první kontakty s člověkem má jako sající hříbě. Podle toho, co se ve stáji děje, zažívá v tomto "dětském" věku 1-4 hodiny denně lidskou společnost, která se ho ale většinou netýká přímo, ale různých činností v jeho větší nebo menší blízkosti. Následující roky stráví ve stádě, kontakt s člověkem se redukuje na nejmenší míru. Činnost "dvojnožců" se v této době převážně nezaměřuje na individum, ale na celou skupinu. Později, jako jezdecký kůň, přijde do styku s člověkem v nejlepším případě dvě hodiny denně. Když řekneme, že kůň stráví s člověkem 10% ze svého života, bude to pravděpodobně velice blízko realitě.
Během této krátké doby se toho koně musí naučit velmi mnoho. Od podkovávání přes sedlání až po práci pod sedlem. Přitom je v průběhu výcviku koně velmi často přítomno to, co je pro výkon mozku nanejvýš škodlivé: stres.
Jak působí stres na zvířata, ukazuje pokus prof. J.C. Fadyho s paviány. Mladý pavián Fips se v řadě komplikovaných experimentů osvědčil jako velice inteligentní. Vynikal mimořádnými duševními výkony až do doby, kdy se jednoho dne stalo něco hrozného: do klece Fipsovi dali silného, ale nepříliš chytrého paviána Huga. Fips od něj dostal velký výprask a ošetřovatel ho musel zachraňovat. Profesor Fady je potom zavřel do sousedních klecí a opakoval testy, v kterých předtím Fips znamenitě obstál. Z toho už nebylo nic - Fips se nyní choval jako nápadně hloupý. Když mezi klecemi zatáhli závěs, byl Fips znovu jako předtím. Již jen pouhý pohled na silného Huga v něm vyvolal strach, blokující jeho mozkový výkon. Fips podlehl stresu a stres brzdí schopnost učit se a přemýšlet.
Stres způsobuje i takové poškození zdraví, které může vést k smrti. Prof. R. Bilz z Mainzu hodil vodní potkany do nádoby s vodou, ze které se nemohli sami vyšplhat. Asi po čtvrthodině vzrušeného zmítání se ve vodě byli mrtví: v důsledku stresu jim selhalo srdce. Když však profesor nechal po pěti minutách jednoho potkana vyšplhat se z vody po dřevěné tyčce, mohl ho potom opět hodit do vody bez toho, aby zemřel v důsledku stresu. Naopak - v naději, že se opět objeví záchranná tyčka, vydrželi potkani v nádobě plavat až 80 hodin.
Ptáte se, co má tento pokus společného s koňmi? Na první pohled skoro nic. Stres je však rovněž problémem v životě koní. Například při obsedání - sedlo i jezdec se nacházejí na místě, kam by se zakousl útočný dravý nepřítel. Velké kočkovité šelmy, jako např. severoamerická puma, hlavní nepřítel mustanga, číhá ve stromech a na výběžcích skal, aby své kořisti skočila na hřbet. Je to již velký krok kupředu při domestikaci koně, že se naučí jezdce nejen snášet, ale že se v nejlepším případě dokáže ze svého dvojnohého břemene i radovat.
Stresový faktor - nedostatek pohybu
Pravděpodobně největším stresovým faktorem je u našich koní nedostatek pohybu. Opět jeden charakteristický příklad pokusu s potkany. Prof. M. Weiss z univerzity v Rockfelleru zavřel potkany na čtyři dny do těsných klícek a dával jim dost často na konec ocasu slabé rány elektrickým proudem. Polovina zvířat to musela nečinně snášet, zatímco ostatní potkani mohli předníma nohama pohybovat špapacím kolem. Když potkani utrpěli šok, mohla polovina zvířat "prchat", ale jen předníma nohama na místě. I když pohybovali tlapkami jakkoli rychle, nemohli se vzdálit ani o milimetr od zdroje nebezpečí, které je štípalo na ocase. Navzdory tomu byl u těchto zvířat škodlivý účinek stresu podstatně menší než u těch, kteří při šoku nemohli "utéct" pryč.
Samovazba v příliš malém boxu při nedostatku pohybu je pro koně trvalým stresem, a stájové zlozvyky jako je tkalcování a krkání musíme považovat za "pokus o odstraňování stresu". Je to stejné, jako "utíkání" potkanů v jejich šlapacím kole. Při mírnějších podmínkách uvázání jsou i účinky mírnější. Kůň rezignuje. Otupí, jeví stále větší nezájem a dává svou "vnitřní výpověď". Je mu skoro všechno jedno, jeho potřeby se omezují na žraní a přání, aby mu dali všichni pokoj. Navenek působí jako "hodné zvíře", které nedělá žádné těžkosti, ale v podstatě je ve své inteligenci na minimum zredukovanou karikaturou. A tam, kde se inteligence omezí takovýmto způsobem, nemůže už ani učenlivost dosáhnout optimální míry. Logickým důsledkem toho všeho musí být: Dopřejme koním víc možností zábavy! Zrakové a sluchové kontakty s kamarády svého druhu, dostatečný pohyb a ne jen na ježdění omezený kontakt s lidmi. Proč si dopřejeme kávu pouze ve společnosti lidí? Piknik s koněm by byl rovněž možný! A proč chodíváme na procházky jen se psem? I kůň by se rád prošel na dlouhém vodítku. A k čemu je volný den? I když sami někdy nemáte čas a nechcete koně svěřit jinému jezdci, určitě se najde přítel, který koně alespoň povodí. A na balíku slámy v koutě boxu se dá docela dobře číst kniha...
